Obezita je definována jako onemocnění v důsledku zvýšené tělesné váhy (BMI 30+). Zdá se být kuriózní, že čím více investujeme do vědění o lidském zdraví a čím více mu věnujeme energie, ať už finanční nebo časové, tím více trpíme civilizačními onemocněními. Výsledky investic do boje s onemocněními jakými jsou obezita nebo diabetes II. typu jsou tragické a dokonce se může zdát, že čím více o nich víme, tím více jsme nemocní. Jak je vůbec možné, že společnost za poslední století si tak extrémně pohoršila? Vždyť je to přece jasné, stačí méně jíst a více se hýbat. Tímto článkem se společně pokusíme přijít na to, proč to tak jednoduché není.
Jíš příliš moc kalorií!
Většina z nás věří v intuitivní myšlenku. Pokud denně potřebuji sníst 2000 kcal, tak cokoliv pod tím mi váhu ubere a cokoliv nad tím váhu přidá. Tečka. Ale opatrně, kdyby to tak bylo, byl by to problém obžerství a lenosti, tedy dvou smrtelných hříchů (obr. 1). Ono to tak ale není. Kalorie totiž není kalorie. Pokud sníme kupříkladu 500 kcal z čokolády nebo 500 kcal z brokolice, má to úplně jiný dopad na tělo. A co třeba 500 kcal kusu dřeva? I dřevo má totiž spalnou hodnotu, ale naše tělo ho není schopné strávit, tedy se k této „energii“ nedostane. Bílkovina (4 kcal) a cukr (4 kcal) mají stejnou hodnotu, přesto tělo k nim přistupuje úplně jinak.
Z pohledu nařknutí obžerství malinko matematiky. Pokud ve 20 vážíte 70 kg a o 30 let později 100 kg, dle výše zmíněné teorie sníte navíc za 30 let 225 000 kcal (7500 kcal * 30 let = 225 000 kcal -> jeden kilogram lidského tuku se převádí na 7000 až 7500 kcal). Jenže jinak to vypadá, když si to rozpočítáme na dny. 225 000 kcal: (365*30)= 20 kcal/den!!! 20 kcal denně musíme sníst navíc po dobu 30 let, abychom přibrali 30 kilo. 20 kcal je cca čajová lžička cukru, nebo taky 2 gramy tuku. Je to méně než 5% tabulky čokolády denně. Tak kde je to obžerství? To nejsou žádné litry koly ani tabulky čokolád. Pokud jíme alespoň 3 jídla denně, více kalorií zůstane na talíři jako odpad, který umyjeme.
Obr. 1
Za problém obezity se obecně považuje energetická dysbalance způsobena nerovnováhou mezi přijmutím kalorií a jeho výdejem (obžerství a lenost). S tímto způsobem myšlení se ovšem pojí některé problémy, jako je nesprávné určení příčiny a míchání fyziky s biochemií/fyziologií.
Kalorie jsou přidružený problém, nikoliv hlavní. Ultimátní příčina není osobní chyba. Tou je totiž inzulín.
Metabolická teorie obezity
Živí tvorové existují zjednodušeně ve 2 stavech. Ten první je stav růstu a hojnosti. Ten nastává tehdy, když se najíme a získáme tak hodně živin pro buňky. Ten druhý stav je ochranný, nastává při živinovém nedostatku. Stojí za tím dost biochemie a spousta metabolických drah, ale zjednodušeně: buď jsme najezení a rosteme nebo jsme hladoví a saháme do zásob. Hlavním přepínacím hormonem je pak inzulín. Když je inzulín aktivní (najíme se), je to signál pro tělo, že je jídla dostatek, tak nemusí sahat do zásob a naopak si může něco do nich uložit. Když je inzulín nízký (třeba po cvičení), začne si tělo vytahovat energii ze zásob. Pojďme se podívat, jaké k tomu máme důkazy? Je jich mnoho.
Příkladem za všechny, roku 1993 vyšel článek s názvem Intensive conventional insulin therapy for type II diabetes. Metabolic effects during a 6-mo outpatient trial, kde diabetikům druhého typu začali podávat inzulín po dobu 6 měsíců. Zatímco v první den v průměru vážili 93.5 kg, měsíc co měsíc přibírali na váze až na 102.2 kg, tedy přibrali 8.7 kg za 6 měsíců. Zajímavé bylo sledovat kalorický příjem, který na počátku byl 2033 kcal/den, postupně se snižoval až ke konci jedli 1711 kcal/den. Tedy jedli méně a přibírali více. Jak je to možné? Jediná proměnná: inzulín. Ten je tak silný, že přebije i kalorickou restrikci.
Diabetici aplikující injekce inzulínu jsou seznámeni s tím, že pokud by dávali injekce do jednoho místa na těle, začali by trpět lipohypertrofií. Česky: zvětší se v té oblasti tuková tkáň. Inzulín pak nutí na onom místě buňky více přijímat energii z krve.
Když se podíváme na léky používané k léčbě diabetu, můžeme pozorovat jejich vliv na váhu (obr. 2).
Obr. 2
Antidiabedika ovliňující inzulín zároveň mají stejný vliv na váhu.
Závěr
Shrneme-li vědeckou literaturu a důkazy jimi předkládanými, lze konstatovat, že ovlivnění váhy dosáhneme ovlivněním inzulínu. Nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je zredukovat příjem inzulín navyšující stravy (třeba cukr), zvýšením pohybu a kontrolovaným půstem. Čistě kalorická restrikce bohužel fungovat nebude, protože ruku v ruce jde postupné navyšovaní hormonu hladu a snižováním bazálního metabolismu.
A toto je skutečně nefér věc, která se lidem předkládá. Člověk je hladovější, nikoliv kvůli nějakému obžerství či lenosti, ale kvůli hormonální změně. Hormony nás nutí jíst více a zároveň spalujeme méně energie. Takže až se člověk znovu dostane na svojí váhu, tak my pak říkáme: „Óóó, ty jsi přestal s dietou, ty nemáš žádnou vůli.“ A znovu, toto je nefér, protože my víme, že metabolismus šel dolů a hormony hladu nahoru. Toto je ovšem jádro pudla k přístupu léčbě obezity. Není to o tom, že by člověk byl nenažraný, ale hormony ho donutí jíst. A není to o tom, že by člověk byl lenoch, že by necvičil, ale o tom, že spaluje denně méně. Není to tím, že nechceme cvičit, jsou to hormony, je to bazální metabolismus, co šel dolů. A my víme, že to tak je. Proto se většině účastníku pořadů jako Extreme weight loss edition s Chrissem Powellem nebo The Biggest loser vrátila váha na původní hodnotu po skončení natáčení.
Zajímavosti:
Váhu můžeme ovlivnit i jinak. Testy na myších ukázaly, že velké množství omega 6 mastných kyselin ve stravě může poškodit molekulu zvanou kardiolipin v mitochondriích. Mitochondrie jsou buněčné elektrárny a je to obdobné, jako byste ničili výrobníky energie v nich. Buňka pak nemá dostatek energie pro procesy, tím se snižuje bazální metabolismus. Myši ve studii přibírali na váze, přestože jedli stejné množství sacharidů, bílkovin, tuků, minerálů, vitamínů s jediným rozdílem, kvality tuku (více omega 6). Není důvod se nedomnívat, že to takto bude fungovat i u lidí.
Doktor Paul Mason uvádí na jedné z přednášek příklady jeho dvou pacientek (Dr. Paul Mason – ‘How iron deficiency and inflammation can make you fat – a female perspective’).
Jedna pacientka dodržovala keto dietu a měřitelně její tělo produkovalo keto látky. Keto látky v krvi jsou zbytky po metabolismu tuku a slouží jako energie pro buňky. Problém byl, že neztrácela žádnou váhu. Zároveň začala jíst led a v posteli nohama kopala do manžela. Zatímco internet jí nedokázal odpovědět, navštívila výše zmíněného doktora, který ji provedl krevní testy. S časovým odstupem 3 měsíců mezi testy zjistil, že přestože parametry byly v normě, snížil se ji hemoglobin a průměrný buněčný objem. To je znakem nedostatku železa. Poté, co ji předepsal železo a infúze, za 8 týdnů bažení po ledu a kopání do manžela zmizelo. Železo v krvi dosáhlo normálního množství a pacientka začala hubnout.
Železo je zároveň žádané pro některé patogenní bakterie, jak dokazuje příběh druhé pacientky. Když máme železa hodně, jsou schopni ho z těla dostat a růst. Proto tělo má elegantní mechanismus, kdy molekula hepcidin znepřístupní železo, a tak zamezí bakteriálnímu růstu. Čím více hepcidinu v krvi máme, tím více nemůžeme železo používat, a to se hromadí v krvi. Takže v případě druhé pacientky, obdobná prognóza. Znatelná produkce keto látek, žádný úbytek váhy. Je zvýšená i hladina ferritinu (ten roznáší železo) kvůli zablokování hepcidinem. Krevní ukazatele potvrzují zánět a genetické testovaní metodou PCR odhalí patogenní bakterie ve střevech. Po antibiotikách zánět mizí, železo se zpřístupní organismu a pacientka hubne.
Složení tuku ve stravě, suplementace železa a antibiotika. Tyto 3 příběhy uvádím jako příklad toho, jak složitá může být výživa a léčba obezity.
Autor Ondra Veselý
Instruktor skupinových lekcí
Vystudoval 5 leté studium oboru Výživa a potraviny na ČZU, nyní pokračuje jako doktorand se zaměřením na metabolismus rostlinných látek v lidském těle. Je hobby trenérem programu BodyCombat a BodyJam, Bodyworkout a kruhový trénink.