Skoro jako na terapii

Trénovat s profíkem už jsem kdysi dávno zkusila. Tentokrát ale vůbec poprvé po cvičení scházím schody tak, že se musím přidržovat zábradlí, abych nespadla. Nohy jako rosol mě neunesou, vlastně by mě nejradši odnesly rovnou na ARO. Zabijáckému testovacímu tréninku s Helenou Pollakovou však předcházelo asi dvouhodinové seznamování. Tortura mě čekala o týden později. 

„Víš, Evi, skoro každý, kdo dneska přijde do fitness centra, má špatné držení těla, ohnutá záda a prostě špatné návyky. Skoro nikdo totiž v tomto směru není úplně zdravý,“ uvádí naše setkání Helena. A mně nezbylo než v odpověď zakývat bolavým krkem, který mě ke cvičení s trenérem v první řadě přivedl. Kromě nápravy bolavé krční páteře je mým cílem také celkové narovnání zad a držení těla. Což s sebou podle Heleny nevyhnutelně nese i zpevnění celého svalového fondu. Fajn, dvě mouchy jednou ranou. 

Odhalení psychického bloku

Helena se cvičení a trénování věnuje už dvacet let, díky čemuž ví, že ji klient musí pustit i do svých temných komor duše. Tam totiž často vězí problém, který k současnému stavu těla přispívá. Naše první sezení tak skutečně působí jako setkání s psychologem. „Spousta lidí má nějaký psychický blok, pokud mi nedají šanci ho lépe poznat, nemůžu jim pomoct dobře cvičit. Nevydají ze sebe maximum, neposunou život k lepšímu, protože psychická a fyzická stránka člověka jsou spolu křehce propojeny,“ popisuje mi Helena pozadí své taktiky. A rozpomíná se, že sama musela před několika lety bojovat s úrazem, jenž jí znemožnil cvičit. A tak i já obšírně popisuji své zdravotní fyzické i psychické problémy a hned se cítím lehčí a připravená se nestydět a pořádně se před ženou sedící proti mně zpotit. 

Helena tvrdí, že se cvičením se to má jako s českou gramatikou: „Musíš mít vybudovaný pevný základ a na něm stavět. S klientem se tedy nejprve scházím mimo tělocvičnu a až napodruhé otestuji, jak na tom skutečně je po fyzické stránce, a to pomocí zkušebního tréningu, který jsem si sestavila sama.“ Na dalších tréninzích pak klienty, a tedy i mě, čeká testování kardio kondice a výuka bráničního dýchání. Tomu se bude věnovat příští kus této reportáže. Po otestování už nastupuje cesta pravidelných tréningů. Jak je dlouhá, vám nikdo dopředu neřekne. V případě, že Helena během úvodních hodin postupně zjistí, že máte velkou dysbalanci, kterou by měl spíš vidět fyzioterapeut, rozhodně vás za ním pošle. Sama se rehabilitacím nevěnuje. 

Důležité je ale vědět, že cvičení s Helenou povede ke změně vašich návyků, ať už v pohybu, nebo ve stravování. A není radno podvádět, snažím si hned na začátku uložit do paměti. „S klienty trénuji dvakrát až třikrát týdně a vyžaduji po nich, aby se navíc věnovali i kardiologické zátěži. Poznám, jestli kecali, že byli běhat nebo na aerobiku,“ směje se – potutelně? – Helena. A loučí se se mou třemi slovy: „Pití, ručník, lehké boty do tělocvičny.“ 

Žádná hudba, žádné stopky, jen neúprosná vteřinovka a slovo: „Makej!“

Takže na testovací tréning jdu poté, co jsem od posledního setkání nestihla jít ani běhat, ani lézt na stěnu. Obojím jsem se holedbala jako pravidelnou fyzickou aktivitou Heleně před týdnem. Naštěstí se na mé aktivity neptá a jdeme rovnou k věci. 

Testovací tréningy si Helena sestavila sama, aby u klientů vypozorovala úroveň fyzické síly, zda mají nějaké dysbalance v držení těla, jaký mají poměr vůle a lenosti, a jak vůbec pracuje jejich tělo. Do průběhu Helena nezasahuje, pokud nevidí, že si cvičenec vyloženě neubližuje. Což, jak se ukázalo, je přesně můj problém. Takže se během cvičení neustále zastavujeme a probíráme, co a jak. I tak má ale tréning daných 60 minut, což jako matka s hlídáním oceňuji, a navíc mohu nějaké tipy sdílet s vámi – čtenáři. 

První testovací runda:

Třikrát za sebou opakuji skákání panáka, dřepy s výskokem, normální dřepy a výdrž ve dřepu spolu s půlminutovým odpočinkem. Helena mě chválí, že prý mám krásné nohy. Já mezitím nemůžu dýchat, odpovídat na otázky, chce se mi zvracet. Piji jen trochu, protože tahat dalších pár gramů navíc v žaludku mi přijde jako nesmysl. 

Co jsem se naučila: Nestydím za svoje hluboké oddechování, ale za hystericky nervózní smích, který poslouchám z diktafonu při sepisování článku, ano. A pak je tady to křupání. Myslela jsem, že mi praská v kolenech, ale byly to kotníky. Poté, co jsem upravila postoj podle Heleniných rad, se rány z mé schrány ozývat přestaly: „Základ nejen pro dřepy, ale pro veškeré posedy a postoje je pamatovat si pravidlo tří opěrných bodů. Ty máme za palcem, malíčkem a na patě, a musejí být neustále v kontaktu s podložkou.“

Druhá testovací runda:

Běžím na místě s vysokými koleny, „cupitám“ rukama po podložce v předklonu s propnutými koleny až do vzporu, běžín ve vzporu – tedy s rukama na podložce. Dál nemůžu dýchat ani komunikovat, oběd, co jsem snědla dvě hodiny před cvičením, už mám v krku. Nepiji, chlemtám, je mi všechno jedno. A řvu, že další rundu nedám!

Co jsem si z této části odnesla? Potvrdilo se mi, že námahu horní části těla, tak jako mnoho jiných lidí, „tahám“ rameny, tedy trapézovými svaly. A právě odtud pramení bolest v oblasti krční páteře. Velký vliv na to má i brániční dýchání, jemuž se budeme věnovat při dalším tréningu. 

Třetí testovací runda:

Běhám se zakopáváním, cvičím výpady střídavě na levou a pravou nohu a na střídačku držím ve výpadu statickém. Skoro nedýchám, ale mám síly se s Helenou hádat o každou vteřinu. Točí se mi hlava a nevěřím, že ještě existuje venkovní svět, vykřikuji sprostá slova. Helena na mě naopak křičí: „Tak makééééj, běhééééj, ty určitě neběháš! Jenom chodíš a tvrdíš, že běháš!“ Směji se a dřu, ale vzdávám to a ze statického výpadu odpadávám. 

Ponaučení? Bolela mě bederní páteř, protože jsem výpady dělala ve špatném nastavení končetin. Což je podle Heleny škoda, protože výpady jsou podle jejího názoru pro lidské tělo moc fajn. Ve chvíli, kdy upravím postoj dle jejích rad, bolest mizí: „Přední koleno nesmí nikdy přecházet přes špičku, a tato noha slouží jen jako opora, takže práci odvádí ta zadní, která by měla stejně jako přední být v pravém úhlu. Konkrétně musíš makat zadním stehnem a zadkem, koleno této nohy by mělo být v jedné rovině s kyčlí. Záda by měla být přirozeně prohnutá, rovná a břicho zpevněné.“

Čtvrtá testovací runda:

Helena testuje mé břišní svaly. Musím cvičit nejprve na zádech, přitahuji protilehlé lokty ke kolenům, pak stále na zádech roztahuji nohy a ruce do písmene X. Poté se naopak z břicha vzpírám do planku na loktech. Na tuto sérii už nemám žádné vzpomínky, jen si matně vybavím, jak prohlašuji, že se asi pozvracím, na což Helena odvětí: „V pořádku, jsme tady na to vybaveni.“ Po mučení však přichází odměna. Tělo sice mám jako želé, ale jinak se cítím naprosto nabitá energií a chystám se začít nový život plný pohybu! Jestli se mi předsevzetí splní, se dozvíte v další části naší reportáže, nicméně ještě vám napíšu, co jsem se dozvěděla během poslední fáze testovacího tréningu. 

„Po namáhavém cvičení je nejlepší dát si banán, oříšky nebo proteinový nápoj. Několik dalších hodin budeš ještě hodně energická a mohlo by se ti i dobře běhat. To platí i pro zítřek. Jestli tě i přes protažení bude něco bolet, vyběhni si nebo si napusť teplou vanu, svaly a klouby si zahřej a protáhni. Ostatně, protahovat se bys měla každý den, i když ani necvičíš.”

O trenérce

Helena Pollakova, 41 let

Instruktora má na všemožné druhy sportu, třeba tae bo nebo aerobik, posledních několik let však působí jen jako osobní trenér, a to na full-time. Některé své klienty dokonce ráno budí, aby vstali na pravidelné cvičení, konzultuje s nimi jídelníček nebo za nimi jezdí domu. Lekce je schopná vést také přes internet. Má 4 děti, to nejstarší, vyvdané, z ní dokonce udělalo babičku.